Rozhovor s Vladimírem Vůjtkem

S hokejem začal až v šestnácti letech, přesto se vypracoval do extraligy. Více než hokejka ho však vždycky lákala trenérská píšťalka. Dnes šedesáti osmi letá trenérská persona má za sebou dva ruské tituly, stříbrnou medaili se slovenským národním týmem z mistroství světa a v rukou čerstvě také osud české hokejové reprezentace. „Kdybych to odmítl, určitě bych si to pak vyčítal“, říká o nabídce, jež bude možná jeho posledním trenérským počinem.

4K_vujtek-2502

Na začátku srpna jste se v Praze sešel s hráči z NHL. Našel jste mezi nimi posily pro nároďák?

V NHL jsou samé talenty. Sešel jsem se v Jihlavě s mladými kluky od nás a poté proběhly dva srazy s kluky ze zámoří. Je začátek sezóny, takže si teprve zvykají na prostředí národního mužstva – ti, co byli z české ligy, kluci z NHL, to už jsou stálé posily českého národního mužstva.

Budete dělat nějaké zásadní změny v národním mužstvu?

Ne, nebudu. Změna byla akorát v realizačním týmu. Myslím si, že ten směr, který šel poslední rok a půl v národním mužstvu, je správný a že bychom v něm měli pokračovat.

Ikona českého nároďáku – Jaromír Jágr prohlásil, že už s reprezentací hrát nebude. Budete se přesto snažit získat ho zpátky?

Já nikoho nepřesvědčím, ať hraje v národním mužstvu, ale Jarda skončil už snad třikrát a vždycky, když mu vyjde sezóna, má zájem reprezentovat. Samozřejmě, že když bude mít dobrou sezónu, tak mu někdy po novém roce zavolám a pobavíme se o tom.

4K_vujtek-2528

Jak vůbec hodnotíte jeho formu? V tolika letech stíhá o generaci mladším klukům…

Jarda je světová výjimka. Je to hráč, který je ve 43 letech pořád na vrcholu a pořád se prosazuje. Na letošním mistrovství světa ukázal, že je pořád rozdílový hráč.

Co realizační tým? Kdo vám bude s reprezentací pomáhat?

Lidi kolem mě, tedy maséři a lékaři. To zůstalo, tak jak to bylo. Změnili se asistenti – kromě Jardy Špačka, vzal jsem si dva kluky z ligových týmů, kteří už nějaký ten rok pracují v české extralize. Jsou to zkušení trenéři, i když jsou z mladší generace a já si myslím, že spolupráce s nimi bude velice dobrá. Nechtěl bych pracovat jako jednotlivec. Poslední slovo asi bude moje, ale budeme pracovat kolektivně, jak v otázce taktiky, tak sestavy.

Vašemu nástupu k národnímu týmu předcházela kauza s bývalým koučem Vladimírem Růžičkou. Jak jste tuto věc vnímal?

Samozřejmě, že to nejde nesledovat. Vláďa Růžička je kamarád a ta kauza mě dost mrzí. Když pak odstoupil od národního mužstva, já jsem byl jeden z trenérů, kteří byli volní. Možná i proto mě oslovil předseda Svazu ledního hokeje Tomáš Král.

Jak to tedy proběhlo? Na takovou nabídku se přece jen čeká někdy i celý život!

Zavolali jsme si, on se mě zeptal, jestli bych měl zájem, že mi to nabízí. Tak jsem to samozřejmě přijal, takové nabídky se neodmítají. Pro mě je to navíc poslední šance dostat se k národnímu mužstvu. Kdybych tu nabídku odmítl, určitě bych si to pak vyčítal.

Dříve jste trénoval slovenský národní tým. V čem to bude jiné?

Moc jiné to nebude. Jen si myslím, že český tým má víc hráčů, z kterých se dá složit kvalitní tým. Když na Slovensku vypadli dva tři hráči z kádru, byl to problém. Tady si myslím, že je dost hráčů, kteří jsou schopni tu roli zastat.

Jak vypadá příprava národního týmu? Jak často trénujete?

Příprava začíná v podstatě až v listopadu. Nyní proběhl čtyřdenní sraz mladých hráčů, kde jsme jim ukázali, jakým stylem bychom chtěli hrát. V listopadu proběhne první turnaj. Na ten je příprava velmi krátká. V podstatě máme dva tréninky a už se hraje. Takže se ani nejde moc sehrát, je to spíš o tom, jak se k tomu mužstvo postaví, jestli se nám povede vysvětlit jim za dva dny taktiku, přesilové hry, oslabení a podobně. Turnaje jsou v podstatě tři – další je v prosinci v Rusku, v únoru jeden přátelský a krátce před mistrovstvím je Euro hockey challenge, což je přípravná soutěž dvanácti evropských zemí před mistrovstvím světa. Hraje se formou dvojzápasů, my konkrétně s Německem, Švýcarskem, Finskem a Švédskem. Takže osm zápasů před mistrovstvím světa a pak se jede na mistrovství. Tato příprava je delší, takže se dá už trochu natrénovat a dostat do kluků něco víc. Je tam ale velká obměna hráčů, protože příprava má 5 týdnů a první mužstvo je složené z hráčů, kteří vypadli nebo nepostoupili do semifinále, finále evropských nebo našich soutěží, ti ostatní přijdou až potom. Do toho na poslední týden či čtrnáct dnů přijdou i hráči z NHL, kteří také nepostoupili do Play-off.

4K_vujtek-2517

Jak vypadá vaše příprava? Chodíte na hokeje a nekoukáte na hráče, ale na střídačku na trenéra?

Samozřejmě, když se dívám na hokej, tak sleduju střídačku jednu i druhou, možná i opravdu víc, než ty hráče. Ty mám vysledované z videí. U trenérů mě zajímá, jak reagují na určité momenty. Sleduju to hodně, ale jinak se jim pod ruce dívat nejde, maximálně se s některými trenéry občas pobavíme. Hlavní práce trenéra spočívá v průběhu sezóny ve sledování zápasů, sledování hráčů, kteří přicházejí v úvahu pro výběr do národního mužstva. To pro mě znamenají cesty do Norska, Švédska, Ruska, pravidelné sledování české ligy a v určitou dobu i výjezd do Ameriky a Kanady. Musím se podívat na hráče, kteří by mohli hrát na mistrovství světa, hlavně tedy v týmech, u kterých v tabulkách vidíme, že asi nepostoupí do play off. Také se s kluky musím pobavit, jestli mají zájem reprezentovat, protože ne vždy ho hráči mají – mohou mít za sebou například náročnou sezónu, jsou po zranění a potřebují se doléčit, takže ne vždycky to vyjde. To je největší část přípravy v průběhu sezóny. Až potom, zhruba pět týdnů před mistrovstvím začíná závěrečná příprava, kdy může trenér ovlivnit tréninky, sestavu a může s nimi pracovat jako v klubu.

Pojďme ale na vaše úplné začátky. Kdo vás k hokeji vůbec dostal?

Já jsem takový zvláštní samorost. S organizovaným hokejem jsem začínal až v 16 letech a do té doby jsem hrál akorát na rybníce. Tenkrát to tak ještě šlo. Neznal jsem velký hokej a paradoxem je, že na vesnici, kde jsem vyrůstal, ani rybník nebyl. Takže jsem se na pořádný led dostal až v roce 1962, kdy jsem přišel na učiliště do Ostravy-Vítkovic. Tenkrát byly takové učilištní turnaje a měli jsme i tréninky na ostravském stadionu Josefa Kotase. Později jsem se dostal do učilištního výběru a nakonec mě vybrali na sezónu do klubu Vítkovických železáren. Tam jsem začal v dorostu, po dvou letech jsem se dostal do užšího výběru mužstva Vítkovic, kde jsem s nimi sezónu trénoval a dokonce odehrál 4 utkání. Potom jsem šel na vojnu do Dukly Trenčín. Po ní jsem hrál už ve Vítkovicích ligu.

Jak dlouho jste ve Vítkovicích hrál?

Když nepočítám mládežnické roky, tak od roku 1968 do roku 1979. Pak jsem hrál ještě dva roky zpátky v Dukle Trenčín, jako voják v další činné službě, jeden rok v Karviné a v roce 1982 jsem s hokejem skončil.

Všímal jste si už jako hráč práce trenéra? Nebo jak vznikl nápad odložit hokejku a jít trénovat?

Ano, už od pětadvaceti jsem měl myšlenku, že budu trenérem, a tak jsem si studoval jednotlivé trenéry, díval jsem se, jak reagují, jak trénují, co říkají v kabině a vždycky jsem si to hodnotil. Jestli bych to udělal taky tak, nebo bych řekl něco jiného.

Dá se vůbec porovnávat trénink tenkrát a dnes?

Když jsem začínal s hokejem, letní příprava vypadala tak, že se udělala rozcvička, hodil se balón a hrál se fotbal. Sem tam se trošku posilovalo, ale absolutně neorganizovaně, nesystémově. Postupně se to dostávalo na vyšší úroveň. Podobné to bylo v zimě, kdy se hrálo mezi sebou na dvě branky, pět na pět. Tím se posoudilo, jak na tom který hráč je. Tréninky byly možná záživnější, než jsou teď, kdy hráči nacvičují hodně situací, soubojů, bruslení. Změnilo se to hrozně moc.

Hokej působí jako daleko agresivnější sport než třeba fotbal. Patří podle vás do hokeje určitá dávka agrese?

Já bych s vámi tak úplně nesouhlasil, protože dnešní špičkový fotbal je hodně o agresivitě. Některé skluzy, útoky na kotníky, to přece musí být hrozně bolestivé a hlavně nebezpečné. Hokej se hlavně laikům zdá hodně nebezpečný, ale hráči se umí bránit a jsou jen určité momenty, kdy hráč obranu nemůže mít. Proto jsou teď nová pravidla. Nesmí se už tak zvedat ruce, hráč nesmí jít plnou silou na hlavu, protože bylo hodně otřesů mozku a to je hodně nebezpečné. Ale většinou to z tribuny vypadá hůř, než to ve skutečnosti je.

V roce 2001 jste odešel do Ruska, v čem se ruský hokej lišil od toho tuzemského?

V Rusku jsou hokejisté výborní bruslaři, výborní technici, s hokejkami umí úžasné věci, rádi si hrají s pukem a měli rádi volnost. Právě tu jim jejich ruští trenéři zakazovali, svazovali je do určitých šablon, ale když se jim dala volnost, uměli velmi rychle a dobře kombinovat, hráli výborný hokej.

4K_vujtek-2547

Jaký byl život v Rusku?

Když jsem šel do Ruska, nic jsem o něm nevěděl. Tady to byla Amerika, Amerika, Amerika. Já jsem tedy vůbec netušil, co mám čekat. Jak to tam funguje v obchodech, jak je to s bydlením. A když jsem tam přišel, byl jsem hodně překvapený. Životní úroveň zde nebyla tak vysoká jako dnes, nebyly tam žádné obchoďáky. V Jaroslavli byl jediný samoobslužný obchod. Všechny ostatní fungovaly tak, že si člověk nejprve objednal zboží, dostal lístek, šel zaplatit a zase si pro to zboží šel. Ale za dva tři roky už to tam vypadalo jako u nás, ono to šlo hodně dopředu. Ale co se týče zabezpečení lidí kolem klubů, to se s úrovní u nás vůbec nedalo srovnat. Bylo na perfektní úrovni. Běžnou praxí tam byl doktor 24 hodin denně, 365 dní v roce. To nemají naše týmy ani dneska.

Je něco, co jste v Rusku odkoukal od místních trenérů, co používáte do současnosti?

Já si myslím, že oni se tenkrát spíš učili ode mě (smích). Přinesl jsem totiž tréninky od nás. Oni si pořád jeli svoje zaběhnuté způsoby z dob Tichonova (trenér sovětské hokejové reprezentace v době, kdy byla nejsilnějším týmem na světě, pozn. redakce) a to byl jejich vzor. Trenéři byli skoro všichni v mých letech nebo starší a všichni používali Tichonovovu metodiku. Já jsem přinesl pro ně nové prvky, ale zejména jsem ubral trochu na drilu. Zažitým zvykem tam bylo žít celý týden na baze, kluky domů téměř nepouštěli, znali jen tréninky a bazu. Já jsem bazu v podstatě zrušil, kromě večera před zápasem, kdy bylo dobré, že byli spolu. Pro ně to byla velká úleva, že můžou být doma s rodinami. Navíc tyto bazy byly asi 60 let staré a hráči tam spali v pokojích pro dva na vrzavých palandách, zatímco měli luxusně zařízené domy. To se mi hodně vyplatilo, protože jsem si hráče získal na svoji stranu. Věděli, že když odejdu, vrátí se starý systém, kdy byli doma třeba jen tři dny za měsíc.

V Rusku jste trénoval tým Lokomotiv Jaroslavl, který zastihla obrovská tragédie, když v září 2011 spadlo jejich letadlo i se třemi našimi hokejisty. Jak jste se to tehdy dozvěděl, jak moc vás to zasáhlo?

Zasáhlo mě to opravdu hodně. Jaroslavle byl oddíl, se kterým jsem začínal a pracoval jsem s ním dva roky. Všichni, se kterými jsem se znal, tam byli. Znal jsem jejich rodiče, děti, vnuky a jezdil jsem za nimi do Jaroslavle. Byli to dobří kamarádi a měli jsme velmi blízký vztah. Ještě půl roku před tím neštěstím jsem tam pracoval, ale musel jsem odejít, protože mě doma čekala operace srdce. Shodou okolností jsem Jaroslavli navštívil asi 14 dní předtím, než se to stalo, takže jsem se potkal i s novými kluky, co tam byli a bylo to moc příjemné setkání. A pak se to stalo.

Jel jsem zrovna tehdy na návštěvu, bral jsem v Ostravě benzín a najednou se mi na handsfree objevilo jméno kamaráda z Ruska, bývalého manažera Kazaně. Začal jsem s ním vtipkovat a on mě okamžitě zastavil, tak jsem zbystřil a on říká: „Lokomotiv se zřítil“. To bylo asi čtvrt hodiny potom, co se to stalo. Ihned jsem volal do Jaroslavli známému, o kterém jsem si myslel, že v tom letadle nebyl. Řekl, že měl jinou práci, takže zůstal doma. A potvrdil mi, co se stalo.

Co následovalo?

To byla středa a já jsem si zjistil, že pohřeb je v sobotu. Tak jsem si říkal: „Jak se tam dostanu, já tam přece musím jet!“ Jenže v té době jsem byl bez víz. Začal jsem obvolávat všechny ambasády a oni mi naštěstí vyšli vstříc. Nakonec jsem pohřeb stihl tak akorát po dost únavné cestě. Chtěl jsem tam být. Je to pro mě dodneška velice smutná záležitost.

Není pochyb o tom, že tohle musel být váš nejsilnější hokejový zážitek.

Z těch smutných určitě ano. Úplně něco jiného bylo, když jsme s Jaroslavlí vyhráli první titul v Kazani, nebo jsem se Slováky na mistroství získal stříbro. To byly naopak ty nejsilnější zážitky pozitivně. Ale i to ta tragédie předčila. Člověk si to ani neuvědomí, když je doma nebo to slyší od jiných, ale když vidíte 28 rakví, které po mši vystavili na stadionu, kam šel dlouhý smuteční průvod… Celé to trvalo asi od jedenácti do čtyř hodin odpoledne a bylo to emočně velmi vyčerpávající i pro nás.
Pro rodiny to muselo být strašné.

Pojďme k něčemu pozitivnějšímu. Jak vnímáte dnešní děti. Mají o hokej zájem?

Po revoluci se zájem o hokej strašně snížil. Kluby nebyly tak dotované jako předtím a tím pádem neměly peníze, aby hráčům dávali výzbroje, hokejky. Víc to tedy spadlo na rodiče, kteří sami v té době neměli jistotu v práci nebo podnikání. S penězi se proto šetřilo a nastal velký úbytek hokejistů. Trvalo to asi deset let, než se to ustálilo a znovu začali přicházet noví kluci. A i když zájem už není takový, jako byl před 90. rokem, znovu se to zlepšuje. Na rozdíl od mé generace jde dnes každý kluk hrát s myšlenkou, že chce do Ameriky, do Ruska nebo ještě lépe do národního týmu.

Trénování není určitě jenom o pohybu. Mluvíte hráčům třeba i do toho, jak se mají stravovat?

To řeší hlavně lékař a kondiční trenér. Musím však říct, že zkušení hráči, kteří mají přes 25 let, již vědí jak se stravovat, jak se starat o své tělo. Kluci jsou v tomto ohledu daleko zodpovědnější, než jsme byli my. Myslím si, že bez toho už to taky nejde.

 Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme pevné zdraví a velké sportovní úspěchy!

 

AUTOR: 


Další články

Předčasný důchod 2017. Kdy můžete jít a kolik ukrojí z penze

Předčasný důchod 2017. Kdy můžete jít a kolik ukrojí z penze

Starobní důchod ČSSZ přizná tomu, kdo dosáhne důchodového věku a odpracuje dostatečný poč...více

Důchody a mýty: Kolik musí být odpracovaných let a co vše se započítává?

Důchody a mýty: Kolik musí být odpracovaných let a co vše se započítává?

„Zkušenosti pracovníků České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) a okresních správ sociá...více

Když volá srdce o pomoc: 7 signálů, které raději nepřehlížejte!

Když volá srdce o pomoc: 7 signálů, které raději nepřehlížejte!

Základní poučka zní, že ne všechny srdeční potíže mají jednoznačné projevy. Dále platí, ž...více

Zvažujete odchod do důchodu?

Zvažujete odchod do důchodu?

Odejít do starobního důchodu je právo, nikoliv povinnost. V roce 2017 na něj vznikne náro...více

Nezabavitelnou část důchodu nelze postihnout exekucí

Nezabavitelnou část důchodu nelze postihnout exekucí

V polovině roku 2016 evidovala Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) asi 85.000 důch...více

Od ledna se zvýší důchody na průměrných 11 750 korun

Od ledna se zvýší důchody na průměrných 11 750 korun

Všechny druhy důchodů vyplácené z českého důchodového pojištění, které byly přiznány před...více

Přivýdělek v důchodu

Přivýdělek v důchodu

Senioři, kteří si v důchodu přivydělávají i podnikáním, mají nárok na vyšší důchod. Větši...více

Mapa umístění všech registrovaných zařízení

Mapa umístění všech registrovaných zařízení

V naší databázi máme již více jak 640 zařízení, které jsou připraveny vám poskytnou infor...více

Máme přes šest stovek registrací! Děkujeme!

Máme přes šest stovek registrací! Děkujeme!

Už více než šest set zařízení pro seniory z celé České republiky je zaregistrováno do dat...více

Senioři jsou častými oběťmi domácího násilí

Senioři jsou častými oběťmi domácího násilí

Jedním ze závažných problémů mezi osobami žijícími ve společné domácnosti je domácí násil...více

Chudoba hrozí především osamělým seniorkám

Chudoba hrozí především osamělým seniorkám

Nedávný výzkum Českého statistického úřadu ukázal, že téměř každý sedmý senior ve věku na...více

Důchody budou zvyšovány podle nových pravidel!

Důchody budou zvyšovány podle nových pravidel!

Vláda na návrh ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové schvál...více